Dneska nebudeš mít kontrolu. A já ji dobrovolně ztratil.

[klorrisafem]

Byl jsem vždycky ten, kdo má věci pod palcem. V práci, ve vztazích, v posteli. Plánuju, organizuju, rozhoduju. Jenže… občas tě to unaví. A tak jsem si vybral ji – podle recenzí, podle výrazu, co měl v očích výzvu.

Přišla v černém. Vysoké podpatky, červená rtěnka, tón hlasu klidný a ostrý zároveň. „Dneska nebudeš mít kontrolu,“ řekla, než jsem stihl cokoli říct. Neptala se. Rozkázala.

Přivázala mi ruce ke křeslu. Zhasla světlo. Slyšel jsem jen kroky a cítil její parfém. Pomalu mě svlékala, ale nedotkla se mě, než to dovolila ona sama. Každý její příkaz byl jako pohlazení i facka zároveň. Nepřekročila hranici, ale tančila po jejím okraji.

A já? Poprvé v životě jsem si dovolil úplně vypnout. Nechat řídit někoho jiného. A bylo to neskutečně osvobozující.

Když odcházela, políbil jsem jí ruku. Ne proto, že bych musel. Ale protože jsem chtěl.

[yisowo]

Ty jo, úplně tě chápu. Taky jsem ten typ, co má všechno pod kontrolou… a právě proto mě jednou lákalo zkusit to jinak. A víš co? Když přijde někdo, kdo ví přesně, co dělá – jak se obléct, jak mluvit, jak tě dostat přesně tam, kam chce – je to jako spadnout do jiný dimenze. Polished perfection. Žádné tápání, žádná nejistota. Jen čistá, sebevědomá hra. Eskort v praze umí být přesně taková.